Trpělivost přináší růže-Prolog

12. března 2014 v 19:32 | Anis |  Trpělivost přináší růže

Title: Trpělivost přináší růže
By: Anis
Part: Prolog


Ahoj, myslím, že hnedka vám dojde, že tato vícedílovka bude Paynovka. Doufám, že se úvodní foto líbí při nejhorším ho změním, kdyby jste měli nějaké kritiky. Ano trpím chorobou nedostatku sebevědomí, tak se pořád ptám na názory ostatních. To už nikdo nezmění, bohužel.
No doufám, že se vám to bude líbit ;)
Prolog:
Slyším zpěv ptáků, maminky jak poučují své děti, auta co projíždí kolem, psi jak se radují z každého chyceného míčku- tohle vše slyším, až moc dobře, ale myšlenka, že tohle vše můžu jen slyšet mi vhání slzy do očí.
"Sam? Jsi to ty?" zeptal se mě ženský hlas, který znám od narození-mámin hlas
"Ano, jsem to já" řekla jsem sklesle
"Konečně jsem tě našla. Ty jsi odešla a jak tě mám, potom najít v tomto zmatku. Mohla jsi mi, aspoň zavolat, aby jsem věděla, kde jsi." řekla mi vyčítavě
"No to bych, asi nejdřív měla vědět kde jsem a navíc nemám mobil, protože by mi na nic nebyl, když nevidím na tlačítka." řekla jsem sarkasticky, ale v mém hlase šlo slyšet i trochu smutku
"Promiň, zapomněla jsem" omluvila se mi
"Dobrý mami a taky promiň, měla jsem ti to říct."
"Tak to, už přeskočíme a jdem domů, jo?"
Jen jsem přikývla a šli jsme.

*Doma*
Máma mě odvedla do pokoje, já si lehla na postel a usnula.
Snila jsem o minulosti, jak jsem měla kamaráda, který mě bral, takovou jaká jsem.
Byl první, poslední a zároveň jediný, s kým jsem se kamarádila. Byl můj NEJ kámoš.
Už ho nemám. Přestěhovali jsme se kvůli mámině práci a já ho, už nikdy neslyšela. Ano, čtete správně-neslyšela.
Přestěhovali jsme se do Španělska. Musela jsem se naučit španělsky, abych se uměla, alespoň nějak domluvit.
Zbyla mi jen máma. Otec od nás odešel, hned jak zjistil, že se mu narodilo 'postížené' dítě, tedy já.
Teď mi je 20 let a z mého rodného městečka Wolverhamptonu v Anglii, jsem odjela v mých 13-ti.
Liam-jméno kluka, který byl mou oporou i v těch nejhorších momentech mého života, kluka se kterým jsem se smála skoro pořád a jméno kluka, který byl mým NEJ kámošem, tedy než jsem se odstěhovala. Cítila jsem k němu něco víc, ale bála jsem se, že přijdu o jediného kámoše, kterého mám, ale když o tom tak uvažuju, přišla jsem o něho tak či tak.
Abyste tomu rozuměli: Jmenuji se Samantha Stevensová, je mi 20 let, což už vlastně víte. Podle mámi mám tmavě hnědé vlnité vlasy po pás, opálenou postavu a hezký úsměv. Jsem prý docela vysoká a štíhlá. Kéž bych aspoň věděla, jak vypadám. Teď tomu asi nerozumíte vůbec-celýmu tomuto blábolu mého života.
Tak vám to hned teď vysvětlím:
Od mého narození, už byli nějaké problémy...Nikdo nevěděděl, co se mnou je, až do doby než na to ti doktoři přišli: "Jsem slepá"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama